V projektu se dlouhodobě zabýváme tím, jak v malých obcích posilovat pocit jistoty, sounáležitosti a důvěry.
Mimo jiné se teď hodně zaměřujeme na to, jak lze skrze společné akce a setkávání budovat lokální identitu – a jak právě tyto situace mohou pomáhat nacházet jistotu v nejistotě. S dosavadními výsledky bychom vás rádi seznámili. Souhrn zjištění o tom, jak důležitá je motivace všech aktérů akcí, si můžete přečíst zde:

Když akce není služba, ale vztah

V galerii níže pak naleznete graficky znázorněné naše myšlenkové tabule, které ke shrnutí vedly.

Ráda bych se s vámi však podělila ještě o jednu věc. V minulém půlroce jsem krátce popsala své osobní zážitky. Tentokrát bych s vámi chtěla jít do mnohem větší hloubky. Chcete-li, přečtěte si. Píšu vše s pokorou a vás prosím o sounáležitost.

Třetí půlrok projektu – a to ještě zdaleka neskončil :)

Zpověď realizátorky projektu aneb dno je někdy hloub, než si myslíte

O chvílích, kdy to nejde, a stejně jdete dál.
O dnu, které se občas posune o pár metrů níž.
A o tom, že i tak se dá pořád kopat nohama ke světlu.

Třetí půlrok začal v červenci.
A pořád trvá.
Možná proto o něm píšu teď – ne jako o uzavřené etapě, ale o něčem, co se pořád děje.
Žádné shrnutí, žádný přehled aktivit. Jen upřímný pohled z místa, kde se to všechno děje.

Když jsem psala naposledy, mluvila jsem o nejistotě. Ale taky o radosti.
Tentokrát chci psát o smutku. O strachu.
A možná i o tom, co přijde potom.

Od začátku projektu pořád přemýšlím, jestli to, co děláme, má vůbec smysl.
Před výběrovou komisí jsem slíbila, že tenhle projekt nebude jen „pro projekt“.
Že to nebude jeden z těch, které skončí ve složce s razítkem, s vykázanými indikátory a tichou výčitkou, že se asi nic nezměnilo a já o tom vím.
A teď, po roce, přišla krize.
Samozřejmě ve chvíli, kdy jsem si říkala, že je to celkem fajn. Že to má smysl.

A pak se to zlomilo.
Otázka: Proč?
Proč to dělám?
K čemu to je?
A nebylo by jednodušší prodávat v Lidlu?

Ten pocit samoty byl obrovský.
Vím, že nejsem sama – mám manžela a spolupracovníka v jednom, externisty, oddělení inovací, lidi, co mě drží.
Ale stejně jsem v tom sama.
Mám plný úvazek, manžel 0,2, a stejně pracuje přesčas.
Kdyby si měl počítat hodiny, vyšlo by to na 1,8. :)
Jenom za ty rozhovory se mnou…

Protože já neumím moc mlčet. Protože to vše potřebuju sdílet.

A díky bohu je to jen o hodinách, ne o narušeném společném vztahu.

Peníze? Těch nemáme mnoho.

A kdo ano? Ale k tomu jako bonus pocit, že to dělám naplno.

Že to myslím vážně.
A taky to naplno žiju. Všechno. Dobré i nepřívětivé.

Ale s tím vším přicházejí strachy. Velké.
Že to dělám celé špatně.
Že nejsem dost dobrá.
Že to celé potopím.
Že se spletu a lidi, kteří jsou v tom se mnou, se mi vysmějí.

Nebo jim zkazím reputaci.

Protože věřili, že vím, co dělám.
Že to všechno ztratí smysl.

Chtěla jsem toho tolik stihnout.
A pořád mám pocit, že je hotovo málo.
Osm hodin denně nestačí.
Ani osmdesát týdně ne.
A čas běží.

Pak přijdou morální otázky.
Lidi nemají co jíst – a my tady experimentujeme s lokální identitou a komunitou.
Kolik to stojí? A kolik to přináší?
A pak ty každodenní drobnosti, které zase musím řešit já:

platby za benzín, telefon, vzdělávání, vlak, kancelářské potřeby, účetní...
A výpomoc, co se po týdnu rozloučí, protože to nestíhá a chce víc peněz než je můj plat.
A vy zůstanete sami se seznamem věcí, které by bylo potřeba zařídit.

A otázkou, jestli to fakt dává smysl.

V srpnu bylo všechno ideální.
Byla jsem v Praze, na setkání neziskovek, plná energie, inspirace, radosti.
A pak přišlo září.
A hlava to přestala zvládat.
Můj designér mi zvedl telefon, když jsem brečela a říkala nesmysly.
Myslím, že si musel myslet, že jsem na nějakém špatném tripu.
A vlastně měl pravdu. Jen to bylo bez LSD.

Najednou mě zaplavila jistota v nejistotě.

Jenže úplně naopak, než jsem chtěla.

Jistota:
Že jsem všechno pokazila.
Že to celé chápu špatně.
Že přijde kontrola.
Že nám vezmou dům, protože tam máme sídlo spolku.
Že už se nikomu nepodívám do očí bez studu.

Že by mě ani do toho Lidlu vlastně nevzali.

Že přijdu o všechny, které mám ráda.

A kvůli čemu? 

Kvůli projektu, který stejně nikomu nepomůže.

Kvůli mé naivitě a slabosti a malosti…

Kvůli mému přesvědčení, že můžu něco změnit, něčím přispět…

I takhle někdy vypadají inovace.
Ne ty v prezentacích.
Ty opravdové – ty, co bolí.
Jít na dřeň není fráze. Je to stav.

A i když vím, že nejsem sama, ten pocit samoty je reálný.
To každodenní přesvědčování lidí, že to má smysl, je někdy těžké,
když sama o tom občas pochybuju.

Většina projektů se dělá v týmech.
Většina lidí má na to částečný úvazek.
Já ho mám celý – a jsem na to v podstatě sama.
Vymýšlím aktivity, domlouvám schůzky, chystám akce, komunikuju s obcemi, se stakeholdery, vyhodnocuju, vzdělávám se, hledám partnery, mluvím s lidmi, píšu zpravodaj, organizuju tábor, uklízím, nakupuju, komunikuju, sdílím.
A taky řeším finance. Rozhoduju, komu zaplatím, komu ne.
Není divu, že někdy prostě padnu.

A do toho přemýšlím, jak moc (ne jestli) to všechno dělám špatně.
Jestli to celé není jeden velký omyl.

Ale i v tom se skrývá odpověď.
Protože i když je to těžké, stejně vím, že to stojí za to.

Kdybych věděla, jak to bude vypadat, asi bych se sama sobě vysmála.
Té, co před komisí mluvila o plánech a aktivitách, o dopadu projektu na společnost.
Ale dnes už vím, že tohle je součást cesty.

Moje jistota v nejistotě dostává jiný význam.
Možná nejde o to, aby všechno vyšlo.
Ale aby se člověk v tom neztratil.
Aby vydržel, i když má pocit, že padá.

Nevím, jak se to dá přenést na ostatní.
Jak předat něco, co se děje uvnitř hlavy a srdce?
Jak mluvit o dnu, když se přitom tváříte, že stojíte pevně?
Jak vysvětlit, že prezentujete úspěšný projekt, a přitom doma přepočítáváte drobné na boty?

Možná právě tohle by se mělo sdílet víc.
Ne návody, ale pocity.
Ne jistoty, ale cesty.
Jak říká Sváťa Karásek: říct ďáblovi ne jen proto, že je to jednodušší.
Dělat věci poctivě, i když to bolí.
Přiznat si chyby.
A přestat se bát, že nejsem dost.

Proto to píšu.
Ne jako povzdech, ale jako přiznání.
Protože nejsme sami.
Ani když to tak vypadá.
Jsme komunita, která se teprve učí poznávat sama sebe.
A dokonalost? Ta neexistuje.
Je to slovo, které se samo popírá.

A tak dělám, co můžu.
Padám, vstávám, zkouším to znovu.
A věřím, že i tahle nejistota má smysl.

Teď jsem si jistá, že dno není konec.
Je to místo, kde se člověk na chvíli zastaví a slyší všechno hlasitěji – sebe, ticho, i ty, kdo stojí vedle.
Protože někdy je právě to dno tím místem, odkud je konečně vidět nahoru.

A pak se dějí drobnosti.
Jdeš pro dcerku do školky a přiběhne k tobě klučina z tábora:
„Teto, mamka říkala, že příště s tebou zas na tábor můžu.“
Nebo se po akci ozve maminka, která prostě cítí, že ti může říct,
že je doma něco těžkého, že to úplně neklape a že na další akci zase ráda přijde.
Protože ví, že v tom není sama.

Žádná kvantita. Jen kvalita.
A tak ji sdílím – svou (ne)kvalitu a (ne)jistotu.
Protože to je ono.
To je sice nepřenositelné, ale předatelné.

To je jeden z výstupů našeho projektu. 

Jsem jeho živoucím výstupem.
To je ta cesta. 

Takže to je ta inovace?

Za mě rozhodně ano.

Jak jinak měnit svět kolem, když nezměníme sebe?

Když si neprojdeme krok po kroku neznámou cestou, i když je někdy těžká?

Se zavřenou myslí, neupřímností k vlastním emocím 

a na útěku před bolestí a strachem se inovovat nedá…

Díky za tu možnost…

Za tým (NE)JISTOTA 

s nohama v obci, se srdcem u lidí a s očima otevřenýma dokořán Evka