Druhý půlrok projektu probíhal zcela odlišně oproti tomu prvnímu. Proto vám zde nebudeme prezentovat rozsáhlá zjištění, ke kterým jsme došli, množství dokumentů a fotografií jako v prvním půlroce. Jedna z věcí, na kterou jsme se zaměřili v tomto půlroce, bylo aktivní občanství - některá zjištění jste už mohli vidět v předchozím období. Zde uvádíme ucelený text doplněný našimi tabulemi zaměřenými na budování lokální identity. Celkově tak před sebou máte jednu z našich dalších cest, kterými se dáváme vést :)

Aktivní občan jako základ zdravé obce

Zároveň se s vámic hceme podělit o osobní pohled. Prosím, čtěte s nadhledem a empatií. A kdyby vás zajímaly ještě větší detaily, doporučujeme poslechnout podcast, který moderovala úžasná Veronika Pavlovská, která je společně s úžasnou Tomke Trávníčkovou naše ministerská jistota a podpora v naší nejistotě: MINISTERSKÝ JEDNOROŽEC - EPIZODA 76

Projekt (NE)JISTOTA nás přivedl k tomu, že někdy největší vize začínají úplně jinak – v pochybách, stavech nejistoty a malých náznacích ticha. Tady je naše upřímná, niterná zpověď realizátorů – manželů na cestě za autentickou změnou v malých obcích.

 

Zpověď realizátora
Rok v projektu (NE)JISTOTA 
aneb Jak jsme si mysleli, že víme – a díkybohu jsme nevěděli

Píšu toto jako souhrnný deník. 
Jako záznam roku, který nás změnil. 
Ne profesně – lidsky.

Když jsme před rokem rozjížděli projekt (NE)JISTOTA, měli jsme všechno pečlivě připravené. 
Logický rámec, cíle, indikátory, tabulky. 
Na papíře všechno sedělo. 
Mělo to začátek, prostředek i plánované rozuzlení. 
Mělo to cílové skupiny. Mělo to nástroje. Mělo to plán.

Jenže pak přišel život. A ten má o dramaturgii jiné představy.

Mysleli jsme, že víme

Přijeli jsme do obcí s pocitem, že „něco víme“. 
Že máme mandát. Že máme energii. Že máme nápady. 
A že máme nástroje, které přinesou změnu.

Ale čím víc jsme mluvili s lidmi, tím míň jsme věděli. 
A tím víc jsme chtěli vědět. 
Jenže všechny ty nápady, které začaly vyvstávat, byly živé, organické, propletené s realitou, která nešla uchopit jedním výstupem.

Museli jsme si přiznat s pokorou, že o těch, které jsme přišli podpořit, vlastně nic nevíme. 
Že nemáme žádný univerzální návod. 
A že je to… vlastně dobře.

Nejdřív strach

Upřímně? Měli jsme strach. 
Ne technický. Ne organizační. 
Ale tichý, vnitřní strach, že to nebude fungovat. 
Že se nic nestane. 
Že celý projekt bude průšvih – a my budeme stát před donory, před partnery, před lidmi a říkat: „Spletli jsme se.“

Na každém setkání, v každé obci, jsme doufali, že se někdo chytí. 
A zároveň jsme si v hlavě připravovali scénáře, jak přiznat neúspěch. 
Protože kdo si myslí, že zapojí všech 20 obcí a přitom nezešílí?

Ano. To jsme byli my. 
A ano – teď bychom se z toho zbláznili. 
S úvazkem jednoho člověka sotva zvládáme tři obce. 
A jsme vlastně vděční, že se ozvaly „jen“ čtyři. (A z toho v jedné se zatím nic neděje. I to je součást cesty.)

Malý leader. Malý?

A pak přišla ta „okrajová aktivita“. 
Malý leader. 
Nástroj původně používaný MAS, mikrogranty pro spolky na drobné aktivity. 
Měl to být doplněk. Taková chuťovka. 
Malé peníze. Jednoduchý formulář. Lidé si něco vymyslí, my jim pomůžeme.

A dnes? 
Zabírá většinu našeho času, většinu naší kapacity, většinu našeho srdce. 
Z „vedlejší“ aktivity se stala hlavní cesta, kterou se projekt vydal.

Z podpory spolků vznikl nástroj na hledání lidí, kteří by jinak zůstali neviditelní. 
A s každým dalším kontaktem jsme pochopili, že tohle je ono.

Jsme škrtači sirkou, ne nosiči polen

Dnes máme sedm akcí ve třech obcích. 
Dvě z nich připravují čtrnáctileté holky. 
Další rodiče, senioři, sousedé, tiše odhodlaní lidé. 
Všechny akce teprve proběhnou. 
Intenzivně je chystáme. 
Pomáháme s rozpočty, s komunikací, s logistikou. 
Někdy jsme příliš osobně u toho. 
Cítíme odpovědnost. Za to, že jsme jim řekli: „Jde to.“ 
A teď musíme jít s nimi.

Ale neneseme polena. 
Jsme škrtači sirek. 
A někdy to stačí, aby se oheň znovu rozhořel.

Paradox (NE)JISTOTY

Projekt se jmenuje (NE)JISTOTA. 
A nejistota nás celý rok doprovází. 
Strach. Tlak. Otázky. Únava. 
Ale zároveň – největší pochopení.

Chtěli jsme tu nejistotu řešit. 
Ale sami jsme se v ní hluboce ocitli. 
A možná právě proto jsme začali rozumět.

Co když nejde nejistotu odstranit? 
Co když ji máme jen unést? 
A brát ji jako prostor k růstu, ne jako hrozbu?

Bolí to. Opravdovost bolí. 
Není uhlazená. Není rychlá. Není instagramová. 
Ale stojí za to.

A najednou jsme pochopili, co znamenají naše motta:

Aby radost nezmizela 
Jistota v nejistotě

Rodina, úvazky a tok

Realizujeme tenhle projekt jako manželé. 
Máme tři děti. 
Jsme vlastně cílová skupina. 
A taky ti, kdo nesou odpovědnost. 
A taky ti, kdo se po nocích hádají, jestli to celé dává smysl.

Projekt nabízí tolik možností. Tolik cest. 
Byli jsme jako divoká řeka bez směru.

Ale doma byly úvazky. 
A ty mají časové ohraničení. 
A taky potřebu večeře, čtení pohádky, vyprání prádla, ticha.

Museli jsme si to srovnat. 
Dnes už máme usměrněný tok. 
Ne regulovaný. Ale jasnější. Vědomý. 
Víme, co pustit. A co držet. 
Víme, kam nejít. A víme, kde zůstat stát s někým, kdo to právě potřebuje.

Děkujeme. Pokorně a zhluboka.

Po roce se díváme zpátky. A zúčtováváme. 
Ne v tabulkách. V sobě.

Cítíme pokoru. Cítíme vděk. 
Za každou starostku i starostu, co řekli: „Zkusíme to.“ 
Za každého odborníka, který nám věřil. 
Za kolegy z MPSV, kteří nás podrželi. 
Za každého člověka, který si dovolil nahlas říct: 
„Tohle jsem si vymyslela sama. A udělám to.“

Děkujeme. Opravdu. 
Za možnost být u toho. 
Za to, že jsme našli směr. 
Za to, že už teď to má smysl. 
Dřív, než se stane cokoli dalšího.

A víte co?

Ten „malý leader“ je možná velká věc. 
Ne kvůli částkám. Ale kvůli důvěře. 
Kvůli tomu, že lidé zažijí, že nejsou sami. 
Kvůli tomu, že obec může být bezpečné místo. 
Kvůli tomu, že může vzniknout komunita – bez razítek a bez rolí.

A víte co?

O to víc se nám v takové obci chce žít...

Za tým (NE)JISTOTA 
s nohama v obci, se srdcem u lidí a s očima otevřenýma dokořán Evka